Terapeut Vojtěch Kozlík o tom, že vše nemusí být podle rodiče
Terapeut, bývalý pedagog, Vojtěch Kozlík razí takzvaný partnerský přístup ve vztahu rodičů a dětí. A to se odráží i v našem rozhovoru. Plném porozumění, laskavosti a důrazu na spolupráci. Protože každý vztah má vždy dva konce.
Co by sis přál, abys při práci s teenagery, věděl dřív?
Asi bych si přál, abych věděl, že základem práce s teenagery je nepracovat s nimi. Nesnažit se všechno jim sdělit, ukázat, naučit je. Že vlastně respekt k jejich osobnosti, k jejich bytí, je obohacující a že jenom skutečně trpělivým příkladem a laskavostí máme šanci sem tam něco posunout. Tedy za předpokladu, že jsme ve vztahu k dítěti svobodní. Že se jen nesnažíme naplnit naše ambice a představy o tom, jaké by dítě mělo být, abychom byli spokojeni.
Co tě práce s teeenagery naučila? Co ty sis odnesl do svého života?
Tak asi v kontextu předchozí odpovědi: nejvíc asi to, že i když se nikdo mladému člověku moc nevěnuje, může se z něj vyrůst úžasný chlapec či děvče. A taky to, že mě setkání s každým mladým člověkem obohacuje, pokud jsem tomu otevřený a v danou chvíli schopný jej přijmout.
Dospívajícím a mladistvým se věnuješ už dlouho. Pozoruješ, že se mění problémy, se kterými přicházejí ve srovnání třeba před 10 lety?
Myslím, že problémy zůstávají podobné, jen se projevují v jiných skutečnostech. Mezi základní problémy patří to, že mladí lidé u nás, rodičů, vidí často zmatek. Zmatek v tom, co je důležité a co není. A podle toho si utvářejí svůj pohled na realitu. Domnívám se, že jim často chybí představa o tom, co je to vztah. Co je to „mít někoho rád“.
Nemyslím jen partnersky, ale i třeba jako rodič dítě, dítě rodiče, bratr sestru… a taky nechat se mít rád! A v neposlední řadě být sám se sebou rád, prostě to umět. Samozřejmě, některé vymoženosti dneška tomu moc nenahrávají. Mám tím na mysli zejména screens a sítě obecně, ale i s těmito věcmi se dá zacházet tak, že jsou ku prospěchu.
Poradenství v přírodě pro rodiče a děti
Rádi byste probrali témata týkající se vašeho dítěte a vás? Máte otázky ohledně výchovy, školního prospěchu, komunikace nebo rodinné situace? Vydejte se s naším terapeutem na uvolněnou procházku.
Vídávám situace, kdy rodič vychází naprosto skvěle se svým dítětem. Je tam respekt na obou stranách. Jak to, že někdo to se svým dítětem umí a jiný ne?
A jak to, že někdo umí hodit daleko oštěpem nebo spočítat z hlavy odmocninu obrovského čísla? Je to těžká otázka. Samozřejmě i nějaké nadání ke vstřícnosti je na straně rodiče potřeba, stejně tak jako u dítěte. Musí si spolu „sednout“, což se ne vždy děje. Je to vždy dáno kombinací více věcí dohromady: věku a situace rodiče, věku a situace dítěte, ale také toho, po kom dítě je a pokud spolupracují na výchově rodiče oba, tak i velmi výrazně situaci ovlivňuje konstelace mezi dospělými partnery. A vstupuje do takového vztahu i celá řada dalších faktorů, včetně například toho, jak výchovu, kterou předvádí rodič, přijímá jeho otec a matka (děda s babičkou).
Co může každý dospělý udělat, aby se přiblížil svému dítěti?
Tedy asi opět stejně jako o něco výše: nesnažit se za každou cenu, aby bylo vše tak, jak chce dospělý. A přijmout, že nejde jen o to přiblížit se svému dítěti. Jde o vztah. O vztah, který má dva konce.
Když se rodič rozhodne vyhledat profesionální pomoc, jak to probíhá?
Pomoc často rodiče vyhledávají, protože dítě nezapadá do průměru. Je moc hubené, tlusté, málo se učí nebo moc - je to veliký nárok společnosti a je těžké hledat hranici. Jako společnost moc neumíme přijímat individuality a jinakost. Pokud se však jedná o závažnější patologii, je vždy potřeba léčit celou rodinu. Tedy vlastně neexistuje dobrá terapie s dospívajícím, protože vlastně neexistuje problém pouze dospívajícího. Vždy je potřeba pracovat i s jeho nejbližšími.
Dá se říct, co je ještě normální a kdy je třeba vyhledat pomoc?
Co je normální? Ve hře Šašek a královna se šašek ptá: co je to normální? Jsem já? Jseš ty? Ale ano, když dojde k násilí, fyzickému či psychickému, ať už mladého člověka sama na sobě nebo na někom druhém, je to určitě překročení hranic. Stejně tak hranice určují morální pravidla a zákony. Méně pak představy dospělých.
Máš nějakou radu, kterou bys vzkázala rodičům nebo i učitelům?
Mohu-li nabízet rady nevím, zdá se mi však, že nám prospívá, abychom zpomalili. Abychom se vůbec měli čas ptát sami sebe na to, co je důležité. Kam se ženeme, čeho chceme dosáhnout. A možná pak budeme umět lépe naslouchat, jedni rodiče druhým, rodiče pedagogům a opačně a všichni mladým. Jsem si jist, že to ve finále prospěje dětem, protože když uvidí, jak si nasloucháme, budou to mít za normální.