Tvorba spokojeného vztahu je z velké části dovednost, říká terapeutka Marika Řežábková

Psycholožka a terapeutka Marika Řežábková vnímá vztahy jako základní pilíř šťastného života. Inspiruje ji láska a baví ji pomáhat lidem ji prohlubovat.

Co tě přivedlo k zájmu o párovou terapii?

Celý život mě hodně fascinovaly vztahy, to, co se děje mezi lidmi, jak vzniká blízkost či naopak oddálení. Partnerské vztahy jsou oblastí, kde všechny tyto procesy krystalizují v té nejčistší podobě. A také mě partnerské vztahy zajímají z toho důvodu, jak moc ovlivňují životní spokojenost.

Dají se určit nejdůležitější věci, které ovlivňují, jestli náš vztah bude spokojený či ne?  

Dá se říci, co jsou důležité věci, ale je jich opravdu hodně. To, co se ale v tomto ohledu ukazuje jako velmi zajímavé je, že lidé, kteří mají šťastný vztah a z nějaké vnější okolnosti o něj přijdou (autonehoda, nemoc apod.), tak přestože by se dalo říci, že už si své štěstí vybrali a není pravděpodobné, že najdou někoho podobně dobrého, tak opak je pravdou. Nalézají si nové partnery rychleji a jsou v nich spokojenější než lidé, kteří nemají zkušenost předchozího spokojeného vztahu. 

Zdá se tak, že tvorba spokojených partnerských vztahů je z velké části dovednost. 

A když bych měla říct několik věcí, které v ní hrají roli, tak např. umět být sám ve svém životě spokojený (bez ohledu na partnera), schopnost sdílet, co cítím a potřebuji (být zranitelný) a zároveň vytvářet prostředí, ve kterém může být zranitelný i můj partner. 

Vztahy se často rozpadají. Dá se poznat, že už je konec a nemá cenu snažit se dále?

Tohle je myslím otázka, na kterou se nedá odpovědět. Co znamená, že už to nemá cenu? Smysl může mít vztah různý, pro někoho má cenu zůstávat ve vztahu, ve kterém není 100% spokojený kvůli dětem, někdo proto, že nevěří v to, že si najde lepšího partnera, někdo proto, že věří ve zlepšení. 

Pokud se ptáš, jestli je nějaký bod, ve kterém lze poznat, že už se vztah nikdy nezlepší, tak takový bod neexistuje, naděje na zlepšení je vždy. A je samozřejmě větší, pokud oba partneři jsou ochotni do vztahu investovat nějakou energii, ideálně vyhledat externí podporu/pomoc, která může rozběhnout nové procesy.

My jako pároví terapeuti ale nemůžeme nikdy zvnějšku určit, že tento vztah už by měl nebo neměl skončit. Pokud něco takového terapeut udělá, není to profesionální.

Vždy si to musí rozhodnout daní partneři ve vztahu, protože oni ponesou odpovědnost za svá rozhodnutí, ať už bude ve vztahu zůstat či z něj odejít. My jim můžeme pomoci prozkoumat, co vše to může přinést, aby jejich rozhodnutí nebylo unáhlené. 

Jak to, že někdo má spokojené partnerské vztahy a i po rozchodu se vídá se svými bývalými partnery a jiný jde z jednoho katastrofického vztahu do druhého? Je možné zobecnit, co za tím stojí?

Vztahování se k druhým je opravdu dovednost. A když mluvíš o opakování nějakého dobrého / špatného vztahového vzorce, tak tam může být „zakopaný pes“ v různých částech toho vztahování se.

Někdy může být problém už u mne samého, např. u mé obecné životní nespokojenosti nebo neumím dobře zacházet se svými emocemi, ať už se strachem, nejistotou, frustrací či třeba vztekem.

Ale může to být i problém ve výběru partnera, který se mi nějak opakuje, nebo v dovednostech udržovat a vytvářet kvalitu v již navázaném vztahu. Takže vlastně to moc zobecnit nejde.

Existují dva typy vědecky potvrzené párové terapie. Kognitivně behaviorální terapie a terapie zaměřená na emoce. Řekla bys nám v krátkosti něco o každé z nich a proč zrovna tyto fungují?

Kognitivně behaviorální terapie (cognitive behavioral therapy, CBT) a terapie zaměřená na emoce (emotionally focused therapy, EFT*)  jsou směry párové terapie, které jsou vědecky považovány za nejúčinnější a nejprověřenější. Nedá se jednoduše říct, co stojí za jejich úspěchem. Nicméně každá vychází z odlišných filozofických předpokladů a používá rozdílné metody, kterými se snaží na pár působit.

CBT se zaměřuje na chování mezi partnery. Hodnotí pozitivní a negativní interakce a snaží se partnery učit lepší komunikaci, vyjadřování emocí i řešení problémů. EFT dává větší důraz na samotné emoce a to, abychom se ve vztahu cítili bezpečně. Vychází z toho, že každý máme základní attachmentové potřeby - potřeby vztahové vazby - které když jsou narušené, tak zažíváme velký stres a negativní emoce. Z toho pak plyne i obranné či útočné chování. EFT se tak snaží partnery učit tyto potřeby si uvědomovat a chovat se tak, aby si tyto potřeby partneři nenarušovali.

V podstatě se ale dá říct, že EFT i CBT směřují ke stejnému výsledku, jen CBT jde seshora od chování k emocím, zatímco EFT směřuje nejdříve hluboko k emocím a potřebám a odsud ovlivňuje chování.

*EFT míníme Emotionally focused therapy. Pozor nejedná se o Emotional freedom technique, která má sice stejnou zkratku, ale nemá žádné vědecké podložení, naopak může klientům i škodit. 

Co je tedy citová vazba (attachment) a jak se projevuje ve vztazích?

Attachment je pojem, který se začal používat u popisu toho, jak se vztahují děti k své hlavní pečující osobě, nejčastěji k matce/otci. Ukázalo se, že existují 3 druhy možných citových vazeb – jistá, úzkostná a vyhýbavá. 

Ty hodně ovlivňují, jak dítě objevuje svět. Jak dokáže být samo, nakolik je úzkostné, když pečující osoba není na blízku. Zajímavé je, že tyto vztahové vzorce s námi v životě pokračují a objevují se i ve vztazích partnerských.

V zásadě lidé s úzkostnou vztahovou vazbou jsou velmi citliví na jakékoli ohrožení blízkosti. Vyhýbaví mají zase spíše strach z blízkosti a když začne být blízkost moc velká, tak mají tendenci ze vztahu utéct. Ačkoliv si to často racionalizují např. pod záminkami, v čem jim jejich partner vadí a jaké má chyby.

Když to řeknu velmi zjednodušeně, tak dítě, které si je jisté emoční a fyzickou dostupností matky, se dokáže od matky postupně odpoutávat, objevovat svět a když potřebuje, tak se vrátit k matce pro objetí a podporu.

Dítě, které si není jisté dostupností matky se naučí nějaký způsob, jakým to zvládá. Dítě s úzkostnou vztahovou vazbou se bojí matku spustit z očí. Zůstává jí pořád na blízku a je ve velkém stresu, když s ní přestane být v kontaktu. Bojí se, že se nevrátí. Dítě s vyhýbavou vztahovou vazbou se naučilo matku „nepotřebovat“, resp. se naučilo tak vypadat navenek. Takové dítě vypadá hodně samostatně a nevyhledává či dokonce odmítá blízkost rodiče.