Naše potíže často vznikly ve vztazích a ve vztazích se mohou i opravit. Terapeutka Zoja Mrázová o bezpečí, porozumění a propojenosti těla s duší
Podle Zoji Mrázové je každý expertem na svůj život. Věří v sebeuzdravující sílu, kterou máme každý z nás v sobě a poznáním vlastních zdrojů si přineseme sílu, odolnost a také flexibilitu. Kromě terapie se Zoja věnuje lektorské činnosti a v obou případech často využívá práci s tělem.
Čemu se aktuálně nejvíce věnuješ?
Těžištěm mojí práce je nyní moje soukromá praxe. Věnuji se hodně vztahovým tématům, úzkostem, poruchám příjmu potravy, chodí za mnou lidé hledající propojení se svým tělem. Kromě toho jsem v projektech, které s terapií souvisí. Věnuji se terapii v chůzi, bodyterapii, taneční terapii a také solidární terapii, která se snaží psychoterapii učinit dostupnou všem, i těm kteří na ni nemají finance, nebo z nějakého důvodu nemohou opustit domov či nějaké pobytové zařízení. Terapie venku do toho vlastně také patří. Často do ní přicházejí lidé, kteří by do terapeutické poradny z různých důvodů nešli.
Psycholožka, terapeutka a lektorka. Spojnicí všech tří činností je pro ni práce s tělem, kterou využívá v rámci poradenství, terapie a tance. Ve své práci vychází z biosyntézy (somatická humanisticky orientovaná psychoterapie), opírá se také o mindfulness a aktuální poznatky psychologie a neurověd.
S čím se na tebe obrací klienti Terapie v lese?
Jsem celkem překvapená. Očekávala jsem jiná témata týkající se třeba zvládání stresu, work-life balance, seberozvoje a podobně. Většinou ale lidé přicházejí se zakázkou týkající se vztahů. A i když přijdou třeba s pracovním tématem, velmi rychle se dostáváme k jejich způsobům vztahování se k druhým a k práci s emocemi.
Čím si vysvětluješ oblibu terapie za chůze?
Lidé se cítí se méně na očích, méně pod dohledem. Také se snáze propojí s tělem, se svým rytmem a emocemi. Už jen tím, že jdou, dýchají, rozpohybovávají i svůj vnitřní svět. Často je to ale kombinace, cítí potřebu pohybu, ale také se obávají přílišné intimity terapie v místnosti. Pro někoho je prostě bezpečnější být venku.
“Pro někoho je bezpečnější být venku. Lidé se cítí méně na očích, méně pod dohledem. Cítí potřebu pohybu, ale také se obávají přílišné intimity terapie v místnosti.”
V čem je pro tebe samotnou terapie venku přínosná?
Dělá mi dobře, protože tam můžu i já zažít uvolnění a napojení na své tělo. Můžu dýchat čerstvý vzduch a příroda kolem mi přináší inspiraci. Překvapilo mě ale na prvních dvou cestách, jak je to náročné na soustředění. Musím tam svojí pozorností udělat sobě a klientovi takovou bublinu, kterou jinak pomáhájí vytvářet stěny místnosti.
V poslední době se hodně rozšiřují poznatky o psychologii a neurovědách. Je něco, co tě překvapilo?
Překvapilo mě, kolik z toho, co si psychologové a psychoterapeuti mysleli díky introspekci a pozorování druhých, se vědeckými metodami potvrzuje. Třeba to, jak funguje empatie a rezonance s druhými, nebo důvěra terapeutů v to, že i raná vývojová traumata se dají opravit. A je skvělé, že se dnes můžeme opřít o data a výzkumy, lidem to pomáhá překlenout tu fázi terapie, kdy ještě není jasné, že jednou bude líp.
Co pomáhá tomu “opravení”, třeba u raných traumat nebo vztahových potíží?
Jak se na to dívám já a metoda, kterou se učím a kterou pracuji, jde o několik základních věcí. Jednak to, že v terapii něco zažívám emočně i tělesně, a taky se učím tomu rozumět, takže můj mozek, moje srdce a moje tělo jsou u toho spolu. Tohle propojení je léčivé samo o sobě.
Dál to, že to všechno zažívám ve vztahu s někým, v tomhle případě s terapeutem. Tenhle vztah tak může dosytit a opečovat to, co se v jiných vztazích nepodařilo, a může dát také naději, že to ve vztazích jde. Pokud potíže vznikly ve vztahu, což je časté, jde je nejlíp opravit zase ve vztahu. Proto je rozdíl, jestli se jdu projít sama nebo s terapeutem.
No a poslední, o co se ve svojí terapii snažím, je najít s klientem jeho zdroje, ať už z minulosti, současnosti, nebo úplně nové, které mu umožní zažívat a sytit to, co potřebuje, i mimo terapii.
“Všechno zažívám ve vztahu s někým, v tomhle případě s terapeutem. Tenhle vztah tak může dosytit a opečovat to, co se v jiných vztazích nepodařilo, a může dát také naději, že to ve vztazích jde. Proto je rozdíl, jestli se jdu projít sama nebo s terapeutem.”
Dokončuješ psychoterapeutický výcvik v biosyntéze, představ nám tento směr.
Biosyntéza věří v sebeuzdravující sílu, kterou máme každý z nás v sobě. Jen je někdy schovaná pod zklamáním, bolestí, zmatkem a tak dál. Věří taky, že v každé fázi života je možné se na ni znovu napojit. Potřebujeme k tomu být ale v dobrém spojení sami se sebou, a to na všech rovinách, tělové, emoční i rozumové. Biosyntéza se dívá i do naší minulosti, kde hledá jednak podporu a zdroje, jednak také důvody, proč jsme se od něčeho vzdálili nebo odpojili. Pracuje se spiritualitou, ale velmi uzemněným, autentickým způsobem. Učí nás vnímat naše impulzy, vyhovět jim a také je dobře limitovat a regulovat. I když je tělo pro biosyntézu dost podstatné, neznamená to vždycky, že s ním něco aktivně děláme. Pro klienta to někdy není tak důležité. Já ale s tělem pracuji při každé terapii, ať už s tím vlastním, nebo s pozorováním těla klienta.
Tělo a mysl vnímáme často odděleně, a třeba, když nás něco bolí nedáváme to do souvislosti. Já teď třeba cítím napětí v ramenou a krku a tuším, že by to mohlo být ze stresu. Jak bys pracovala s takovým klientem?
Nejdřív bych to hodně zkoumala. Jaké to napětí je, co s ním dělá, kdy se objevuje, kdy se uvolní. Zvyšovala bych jeho všímavost k tělu jako celku. A postupně, až bychom se spolu cítili v bezpečí, bychom hledali způsoby, jak to napětí uvolnit nebo mu i předejít. Ale hodně pomalu, biosyntéza je jemná laskavá práce. K uvolnění těla také nemusí dojít jen přes práci s tělem, někdy nás může uvolnit nějaký obraz, představa, někdy to, že něco pojmenujeme nebo dáme průchod nějaké emoci.
Pátrala si někdy potom, u kolika lidí je tělesná bolest způsobena psychickými potížemi a jestli konkrétní potíže způsobují konkrétní tělesné symptomy?
Nehledám u klientů primárně kauzalitu. Spíš se dívám na individualitu a historii každého člověka. Naše tělo reaguje na to, co se děje uvnitř i kolem nás, ale každé tělo je unikátní. Život nejde prožít bez napětí či bolesti. Je ale jiné procházet tím s porozuměním, laskavostí a jistotou, že si umím ulevit.
“Život nejde prožít bez napětí či bolesti. Naše tělo reaguje na to, co se děje uvnitř i kolem nás, ale každé tělo je unikátní.”
Může po dokončení terapie dojít k nějaké změně v těle?
Může, ale je to spíš přidružený účinek terapie, než že bychom na tom záměrně pracovali. Může se změnit rozložení napětí v těle, tonus svalů, místa, která za nás něco držela, se mohou povolit. Většinou klient nějakou změnu cítí a někdy je to i vidět.
Funguje to i naopak? Můžeme cílenou změnou na těle dojít k změně v duši?
Určitě ano, pokud jsme při té práci s tělem s duší propojení. Nebo si alespoň po skončení tělesné práce, cvičení, masáže etc. to propojení uděláme. Nutit ale tělo, aby se změnilo, a doufat, že to samo pozitivně a dlouhodobě zapůsobí na moji psychiku, nemusí být vhodná cesta.
Věnuješ se také hypersenzitivitě. Představ nám, o co jde.
Je to téma, která dnes hodně rezonuje. Nejsem si jistá, jestli to není jen nové slovo pro známé věci, ale ráda s tím pracuji a lidé s tím přicházejí. Lidé, kteří se cítí zahlcení, atakovaní, divní, nefunkční, nevhodní pro tenhle svět. Příliš citliví na to, jak svět vypadá, voní, zní, příliš citliví na druhé lidi a jejich problémy a nálady.
Jak se to projevuje?
Tito lidé často přijímají více, než by jim dělalo dobře, ale neumí se před tím chránit. Oddělit se od hluku a světel města, od člověka, který zrovna nemá dobrou náladu. Mají pocit, že aby mohli být sami se sebou, cítit se, odpočívat, musí být sami, schovaní, a stejně jim dlouho trvá, než opustí to všechno, co do sebe nasáli.
“Téma hypersenzitivity dnes hodně rezonuje. Nejsem si jistá, jestli to není jen nové slovo pro známé věci, ale ráda s tím pracuji. Tito lidé často přijímají více, než by jim dělalo dobře, ale neumí se před tím chránit. Oddělit se od hluku a světel města, od člověka, který zrovna nemá dobrou náladu.”
Jak s těmito klienty pracuješ?
Pracujeme na tématech bezpečí, potřeb a hranic. Na pohybu mezi sebou a světem. Na začátku je většinou nápomocná intenzivní sebepéče, nejde o to, si na zahlcující podněty násilně přivykat.
Ve svém medailonku zmiňuješ, že věříš, že k tomu, abychom se cítili dobře ve svém životě, často stačí malá změna uvnitř – v postoji, v náhledu či v prožívání. Jak malá je ta malá změna?
To je velmi individuální. A důležité je nezapomínat, že ty malé změny se pak řetězí. Pro někoho stačí pro začátek to, že si pro sebe udělá ráno na deset minut čas. Když si to oblíbí, začne hledat, jak toho mít víc. Někomu pomůže, že si pořídí mazlící deku nebo polštář. Další důležitá věc je, že rozumím tomu, proč tyhle drobnosti dělám, mám tak nějakou symboliku, nějaký záměr. Někdy můžu využít něco, co už v životě dělám, a dám tomu nový význam. Změny by měly být tak velké, abych je dokázala integrovat a vytěžit. Je taky fajn, když si k těm drobnostem dojde klient sám, nedělá je proto, že mu to někdo poradil, ale proto, že ho k tomu vede jeho kreativita, impulzy, intuice a že cítí, že mu to prospívá.
Je to vlastně budování rituálu.
Může být. Rituály jsou důležité a dnes často podceňované. A mluvím teď o drobných rituálech typu snídaně, pohádky před spaním nebo objetí s partnerem. Nebo o tom, že si každý den všimnu, jak se má moje tělo. Nebo se třeba jen zhluboka nadechnu a vydechnu vždycky, když si všimnu, že nejsem úplně spokojená.
Potřebujete si popovídat?
Zoja Mrázová a její kolegové poskytují terapeutické procházky.
Photo credit: Léa Navidi